1996 Zapomenuté básně

Úryvek z knihy:

V den mých pětašedesátých narozenin

Není tak příliš snadné
nechat klouzat pero po papíru
na zadní projekci mozku
se vrší hrozivé stíny
jak na jednom z obrazů Pabla Picassa
stíny sugestivní jak některé jeskynní malby
sestoupit znovu do podzemních prostor
kde temně hučí vody
kde tiše krápe z krápníků
kde občas zaševelí a zapíská netopýr
kde je daleko ještě k žhavému magmatu
ale přece přiloží-li se ucho k zemi
je slyšet hlubiné prsní dunění
výhružky budoucích erupcí
přísliby nádherných ohňostrojů
kdy plameny olizují nejbližší hvězdy
a potom začerní půl oblohy
marně se kosmonauti pokoušejí čmárat
na začerněné klenby svými anténami
podobný pískot jako to hvízdání netopýrů

A najednou stojíš uprostřed louky
je jasný letní den
blízko k poledni
a tráva omamně voní
i poslední vzpomínka odlétá
jako to letadlo omylem přistavší
na lukách mezi Velkou a Malou Jizerou

Náhle jsi připraven o vše
pro co jsi žil v co jsi doufal
a v tvém těle
se už rozrůstají hnízda smrti
kukaččí vejce nejhlubší tmy

Stojíš v rozpacích
dobře neolejovaný stroj se zastavil
teď jenom skřípe a koktá
chtěl by ses vrátit
chtěl bys dopsat
co jsi před mnoha lety rozepsal
a přitom se ptáš
proč? jaký to má smysl?
a co má vůbec smysl?
když tvá smyslnost už dávno vyhasla
na zeleném mechu bílé kvítky
ani jeden červený
(teď vepsat něco do závorky
dát textu o rozměr víc
ale všechno je to placaté
ani placaté lineární
jako čára tvé propisky)

Nadarmo jsi sestupoval do podzemních kasemat
nadarmo vyskakovat až ke hvězdám
není to než to úzké uzounké potrubí jediné čáry

Život ti utíká tím neviditelným poraněním
už nikdy se nevrátíš zpět
ani ve svých snech
a v předu jednosměrný tunel
černý tunel hú-ú
tomu se říká zoufalství
(kdysi vsunutím jediné hlásky
dovedl jsi proměnit v zdoufalství
ale teď)

Jsi přišpendlen tímto teď
jako třepotající se motýl
jako zoufalá můra
ještě se zmítáš zmítáš
ale jak dlouho?

(Bylo by třeba všechno přepracovat
zkrátit proškrtat
přehodnotit a transformovat
ale k tomu už nemáš sil)